Na vysoké škole bylo snem vypadnout z kolejí a pronajmout si nějaký ten byt, kam se nastěhujete s kamarády a prožijete v něm několik hezkých let. Dokonce i takové seriály jako Přátelé nebo Nová holka se snaží člověka přesvědčit, jak skvělé něco takového je. Snaží se člověka přesvědčit o tom, jak skvělý je život několika dospělých lidí v jednom bytě a jak jsou skvělé strávené večery u televize na gauči s brambůrky při sledování filmů. Pokud už se nějaký ten problém vyskytne, vše se vyřeší a na samém konci se všichni obejmou a vše je skvělé. V realitě to tak ale bohužel nefunguje. Ano, jestliže máte to štěstí a podaří se vám sehnat byt pro vaši partu, pak je to určitě výhra. Daleko pravděpodobnější je ale skutečnost, že byt budete sdílet s jedním nebo více lidmi, u kterých na samém začátku znáte pouze jejich jméno nebo předmět studia.
Pokud je člověku dvacet, něco takového moc neřeší, protože se po pár pivech skamarádí s každým. Ve třiceti to už je ale něco malinko jiného. V lepším případě si s člověkem jdete z cesty a každý si budete žít svůj život. V horším případě se mu začnete vyhýbat. S postupujícím věkem se navíc stále více odlišují časové harmonogramy. I na vysoké škole se ale stává, že někdo odchází do práce už po šesté hodině ranní a v kuchyni se mine s někým, kdo zrovna z práce přichází. Jestliže s tímto budou obeznámeni všichni obyvatelé, dokáží se po bytě pohybovat jako normální lidé.
Takové spolubydlení je dost nekompatibilní s dlouhodobými vztahy nebo rodinou. Existují sice komunitní domy, ale většinou vaše polovička něco takového nechce dlouhodobě snášet a to už jen proto, že se musí o kuchyň nebo koupelnu dělit s třemi nebo více lidmi, kteří jsou pro něj cizí. Pokud se ještě k tomu stane, že je váš protějšek prakticky nastěhovaný, je možné, že spolubydlící budou požadovat nějaký ten příspěvek na plyn nebo elektřinu. Je pravda, že se jedná o fajn startovní pozici, ale není to rozhodně vhodné pro celoživotní program.